Event:Zkrocení zlého červa (příběh)

Máte před sebou příběhový souhrn událostí v časovém sledu, které se vážou na řetězový komunitní event Zkrocení zlého červa.

Všechny zde zmíněné reálie kolem aliance Star Citizen Česko – Slovensko jsou až na výjimky fikce a neodpovídají skutečnosti. Aliance tak např. nemá žádné bojové lodě Sázava, Ohře nebo Milan Štefánik a podobně.

Prolog

Výsadkový tým aliance během jedné akce nalezl datapad s velmi zajímavými informacemi. Je velmi pravděpodobné, že jsme objevili důkaz zavlečení nepůvodního živočišného druhu do soustavy Stanton. Není pochyb, že se jedná o valakkara:

02-02-2853
Tento týden jsem zjistil, že mě stěhují do Stantonu. Upřímně řečeno, byl bych nadšený víc z toho, že opouštím tuhle díru, kdyby to neznamenalo, že tu musím nechat i Barneyho a Lolu. Rufus říká, že na místě nejsou povolena žádná zvířata, což mi připadá trochu osobní, ale to je fuk.
09-02-2853
Zastavili jsme se v New Junction, abychom natankovali, a dal jsem se do řeči s jedním Banu. Řekl jsem mu o svých psech a on řekl, že má přesně to, co potřebuju. Ukázal mi tyhle divné červy a já si nejdřív myslel, že si ze mě dělá srandu, ale pak řekl, že jsou to skvělí domácí mazlíčci. Vzal jsem jednoho z nich a začal si s ním hrát a ukázalo se, že jsou docela přátelští. Na dotek připoníjají starou kůži. Každopádně ten chlapík říkal, že bych si měl dávat pozor, ale já jsem nevěděl, co tím myslí.
Nakonec jsem si koupil oba a dal jim jména Julie a Jim. Říkal jsem si, že je můžu mít pod postelí a nikdo o nich nemusí vědět. Doufám, že spolu budou vycházet stejně dobře jako Barney a Lola.
18-02-2853
Malá Julie a Jim už nejsou tak malí a já se o ně začínám bát. Od minulého týdne se skoro zdvojnásobili a já nevím, co mám dělat. Julie je teď velká skoro jako moje ruka a zdá se, že je pořád naštvaná. Musel jsem je zavřít do přepravky, když se minule utrhli, a vůbec se jim to nelíbí. Opravdu bych to měl říct Louisovi, ale mám pocit, že vím, co by na to řekl. Nechci o ně taky přijít.
24-02-2853
Rozhodl jsem se nechat Julii a Jima jít. V bedně nebyli šťastní a nebylo to vůči nim fér. Odvezl jsem je v noci daleko do pouště a pustil je ven. Julie skočila rovnou do písku a byla v okamžiku pryč, ale Jim vypadal trochu vyděšeně. Chvíli jsem s ním čekal a pořád mu opakoval, že to bude v pořádku, a nakonec šel. Pořád nemůžu uvěřit, že jsou pryč. Snad je najde někdo jiný a dá jim domov.

Alianční zpravodaj

zpravodajský servis

STANTON MÁ PROBLÉMY S ČERVY!

V poslední době přibývá případů, kdy si lidé dovážejí z jiných světů malé zvířátko jako suvenýr, aby později zjistili, že jejich výchova a rychlý růst jim přerůstá přes hlavu. Následně v dobré víře vypustí zvíře do volné přírody, kde jedinec může napáchat nedozírnou pohromu. Zavlečené invazivní druhy nemají v místě jejich vypuštění do přírody žádné přirozené nepřátele a mohou nenávratně zničit místní ekosystém. Aktuálně se řeší například zavlečení druhu valakkar na měsíce v soustavě Stanton. Valakkar je známý svou houževnatostí a výbornou schopností přizpůsobit se lokálním podmínkám. Nevadí mu ani extrémní počasí jako je například toxická a horká atmosféra měsíce Aberdeen.

Všem návštěvníkům Stantonu doporučujeme být v odlehlých oblastech velmi obezřetní.

Alianční zpravodaj

zpravodajský servis

GRANT NA VÝZKUM VALAKKARŮ PŘIPADL CZSK

Úryvek rozhovoru z výzkumného ústavu #1, rozhovor s dr. Patricií Shirosawa Moreau

Soukromý grant na výzkum obřích červů původem z Lieru III získala vědecká divize aliance CZSK, která jako jediná přišla s komplexním řešením studie na zjištění skutečnosti, zdali je valakkar živočišným druhem schopný ochočení. Tato studie si klade za cíl bojovat s tímto invazivním druhem přirozeným způsobem, který by využil jejich potenciál na nových světech, a zároveň držel jejich populaci v přijatelných mezích. Výzkum by měl také zodpovědět otázku, jestli je možné valakkary využit například v obraně, při těžbě podzemních surovin nebo jejich snadnějšímu vyhledávání.

Zjištěné informace vyvolaly ve vědecké divizi rozruch. Delší dobu se skupinka vědců snažila upozornit na skutečnost, že valakkaři mohou mít potenciál k ochočení, pokud budou v kontaktu s lidmi od samého mládí. Představy o ochočeném valakkarovi nabývaly až fantaskních rozměrů, když vědci pomysleli, čeho všeho by tím dokázali.

Velmi snadno by se ochočení jedinci dali i studovat, zkoumat jejich způsob chování vůči jedincům stejného druhu, jejich agresivita, teritoriální chování, námluvy a rozmnožování. A hlavně… co by to mohlo znamenat, kdyby se podařilo valakkary profesionálně chovat. Jaké suroviny by se daly získávat z jejich chovu, jaké využití by mohl mít tvor, který se snadno pohybuje zeminou a dokáže se velmi snadno přizpůsobit rozmanitým podmínkách svého okolí.

O valakkarech je známo, že se dokážou velmi snadno adaptovat a jejich genetické predispozice dovolují tuto adaptaci promítnout do DNA neuvěřitelně rychle. Již dnes jsou známi poddruhy valakkarů z jeskynních nebo bažinatých biomů.

Objevení datapadu tak vedlo k obecnému nadšení a žádost o finanční grant na výzkum tohoto živočicha byla přijata velmi rychle s kladným stanoviskem. Vědecko-výzkumná divize mohla začít plánovat…

Ze všeho nejdůležitější bylo připravit dostatečně velké a spolehlivé zázemí, kde by bylo možné mladé valakkary studovat a odkud hlavně neuniknou.

px

Kontrolované prostředí bylo důležitou podmínkou celého výzkumu včetně okamžitého přístupu ke zkoumaným jedincům. Naštěstí bylo řešení snadné. Koncept můžete vidět na obrázku výše.

Akt I

Štědrá finanční injekce umožnila rozšířit desáté, nejhlubší podlaží ústavu o nové zoologické zázemí a vybudovat rozlehlý podzemní výběh pro dvacet mladých valakkarů.

Práce postupovaly nečekaně rychle. Hned za stěnou posledního patra se totiž rozkládala obrovská, dosud jen zčásti prozkoumaná jeskyně. Stavitelé využili její mohutný dóm – sto čtyřicet metrů na délku a osmdesát na šířku – a proměnili jej v prostorný, uzavřený výběh, kterému se smíchem dali přezdívku „kotec“. Jeho hlavním posláním je zkrotit a ochočit dospívající valakkary.

Jakmile Aliance vyhlásila nový výzkumný projekt, vyzvala všechny své členy, aby každé setkání s divokým valakkarem ihned hlásili ústavu. Ten se zavázal zvířata vyhledat, odchytit a bezpečně dopravit do zařízení.

Zpočátku měl vědecký tým obavy, že se nikdo neozve. Ukázalo se však, že byly zbytečné: „kotec“ dokázali už na začátku zaplnit na více než čtvrtinu, což překonalo jejich očekávání, protože to byl maximální odhad toho, kolik jedinců rodu valakkar bude do výzkumu zapojeno.

Alianční zpravodaj

zpravodajský servis

SOUKROMÝ GRANT ZAJIŠŤUJE VÝZKUM VALAKKARŮ

Úryvek rozhovoru z výzkumného ústavu #1, rozhovor s dr. Patricií Shirosawa Moreau

Pokud to dobře chápu, tak studijní exempláře máte od vašich členů?
Ano, je to tak. A musím podotknout, že nás zájem velmi překvapil. Jsme teprve na samém začátku a už máme pět studijních kousků. Jinak majitelé mohou stav svých valakkarů sledovat na našich stránkách.

Jaká je vlastně vaše kapacita na počet exemplářů?
Máme speciální kotce pro pohodlný pobyt až 20 jedinců. Takže zatím máme 75 % volné kapacity. Pokud tedy ještě nějaký člen nebo členka naší aliance chtějí přispět do výzkumu, zatím ještě můžou.

Co z toho vlastně má majitel, že vám poskytne mladého valakkara?
Kdo by nechtěl odhalit velká tajemství tohoto druhu? [smích] Pokud se nám podaří ochočit valakkary, měla by z toho prospěch celá aliance, potažmo celé lidstvo. To je obrovský přínost. Ale chápu, kam tou ozázkou míříte. Majitelé valakkarů obdrží limitovaný certifikát (sběratelskou kartičku), v rámci grantu je také 5 odměn a k tomu ještě mají někteří z nich šanci se zapsat do historie. Je to jedinečná příležitost, věřte mi.

Působíte velmi optimisticky, paní profesorko. Kde berete tu jistotu, že výzkum bude úspěšný?
Jistotu nemám žádnou, pane redaktore, ale kam bychom to dotáhli, kdybychom se nesnažili? Kam, kdybychom nedoufali? Kam, kdybychom neměli cíl, vizi a zvědavost? Já bych vám řekla kam, ale nebude se vám to líbít…

Nakonec se podařilo sehnat více jak trojnásobek mláďat oproti původním odhadům, a tak se na vůbec prvním uceleném pokusu o ochočení valakkarů podílelo hned sedmnáct jedinců a členů Aliance:

Chechtálek – Scotty_M, Žmoula – Dadotik Horoši, Jožinzbažin – VETERAN_SK, HMFGVM – KamzikSVK, Alfred – JamesSemir, Boban – mysak21, Hoppkar – CabalSvk, Wallinka – DrRED89, Tonda – BlackMarty, Máhdí – M3CT0S, Chrumko – Merlin_svk, Charles – Crissis, Kabi – ZANGO75, Vestal – DuiCZ, Mortimord – Chuck, Elvis3213 – Oldřich, DarbyScabb – Chaka.

První výsledky vypadaly víc než slibně. Etologové s chirurgickou pečlivostí zapisovali každé cuknutí ocasem a testovali i nový chemický koktejl jménem territorialis. Právě ten podnítil u mláďat nečekanou vstřícnost: valakkarové se přestávali ohánět drápy a pomalu si zvykali na přítomnost lidí.

Čím déle je badatelé pozorovali, tím jasněji se rýsoval obraz: za hrůzu nahánějícími tlamami se skrývá tvoreček, který dokáže s lidskou rasou klidně sdílet prostor, pokud k tomu dostane šanci.

Ne všichni však sdíleli vědecké nadšení. Radikální enviromentální skupina považovala výzkum za zločin proti přírodě a spustila kampaň plnou nenávistných příspěvků na Spectru, urážlivých graffiti na zdech budov Aliance a výhružných e-mailů adresovaných zoologickému týmu.

Alianční zpravodaj

zpravodajský servis

SOUKROMÝ GRANT ZAJIŠŤUJE VÝZKUM VALAKKARŮ

Úryvek rozhovoru z výzkumného ústavu #2, rozhovor s dr. Vladimírem Větvičkou

… valakkaři projevují poziční chování vůči magnetickému poli stejně jako je tomu u jiných živočichů, i oni vykazují tzv. odezvu na severojižní osu. Ale to není nic neobvyklého. Například některé druhy ryb se v kruhových nádobách srovnávají právě podle severojižní osy. A to se týká i ptáků a savců. Psi nebo třeba kopioni také začínají svůj návrat ke svému psovodu krátkým během v severojižním směru, který jim usnadňuje orientaci.

Jaké jsou výsledky v oblasti jejich schopnosti bránit stanové území?
V tomto směru jsme teprve na začátku, ale už máme zajímavá data po použití našeho preparátu „territorialis“. Zatím ale hledáme ideální kombinaci potřebných látek pro maximální potenciál tohoto koktejlu. S tím nám dokonce můžou pomoci i samotní majitelé valakkarů, kteří tak experimentují s námi.

Zajímavé. Zkušenosti s majiteli výzkumných exemplářů tedy máte dobré?
Určitě. Pravidelně je informujeme, jak se daří jejich valakkarům, a jsme kdykoli na příjmu, kdyby chtěli vědět podrobnější informace. I když jsou detaily výzkumu logicky utajeny, snažíme se maximální možnou transparentnost.

Prý jste dostali výhružky od nějaké environmentální skupiny. Je to pravda?
K tomu nemám co říct. Vesmír je plný lidí s hloupými názory. Určitě se nenecháme zastrašit nikým, kdo by si myslel, že má právo zasahovat do vnitřních záležitostní naší výzkumné divize nebo celé aliance. A vlastně k tomu mám co říct, ať jdou všichni do pr…

Vědecko-výzkumný ústav

hromadná zpráva

Předmět: Velice se omlouváme za technickou závadu

Komu: Majitelé valakkarů zapsaných do výzkumu

Náš interní audit zjistit, že již delší dobu neodcházejí výzkumná data na veřejnou stránku, kde můžete sledovat, jak se daří vašim valakkarům. Stále hledáme příčinu této závad#°?@…ú]*/=@SMRT@((<VĚDĚ##@!>_!!!… … … … … … … … … … …

VAROVÁNÍ
ERROR: SPOJENÍ S DATOVÝM SERVEREM SELHALO

Naděje umírá poslední, I. část

povídka
časový rámec: konec první části eventu

Podzemní část vědecko-výzkumného komplexu kypěla životem. I když jste nikde nemohli najít okna ven, imitace denního světla vycházela z hojného osvětlení všude kolem. Matné plátové stěny dotvářely příjemnou atmosféru i na podlažích, která byla 80 metrů pod úrovní terénu nebezpečné planety. Tady dole ale panovalo bezpečí. Mohli jste to cítit ze sebevědomí, klidu a úsměvů všech výzkumníků, laborantů, techniků a všeho dalšího personálu.

Muž ve středním věku kráčel prostornou chodbou komplexu a hleděl na hlášku na svém mobi – VAROVÁNÍ, ŽLUTÝ POPLACH, ZÁKLADNA NYX01. Podrobnosti žádné, ale tak nějak vzadu své mysli tušil, co se mohlo stát. Však se to poslední dobou dělo častěji, než by si kdo přál.

„…jeden kontejner 32 SCU během 24 hodin, pane.” Jarred trhl hlavou; až teď si uvědomil, že je mu jeho asistent Jenda v patách. Měl za úkol informovat Jarreda o všem důležitém, než společně dorazí za doktorkou Shirosawa Moreau.

Jarred několikrát silně zamrkal, aby zahnal pálení očí z dlouhého zírání do mobi. Svěsil ruku a rozhodl se konečně soustředit na briefing svého asistenta.

„Nějaké podrobnosti z Nyxu?” Jarred přešel poslední zmínku o dodávkách materiálu.

Jeho společník se zarazil, ale nenechal se vyvést z míry. Urychleně začal něco vyťukávat na svém datapadu. Chtěl být připraven odpovědět na všechny doplňující otázky nebo příkazy, které by mohly od Jarreda následovat.

„Ehm, zatím nic konkrétního, kromě podezření na vanduulské plavidlo v oblasti,” zadýchaně ze sebe vykoktal, jak se snažil vykonávat několik pohybů najednou – udržet svižný krok se svým nadřízeným, sledovat datapad, cestu, a ještě se vyhýbat kolemjdoucím pracovníkům.

Jarred pokýval na pozdrav dvěma vědcům v modrých pláštích, co je zrovna míjeli.

„Pro jistotu informujte oddělení strategických zásob, že je potřeba připravit zdravotnický materiál. Ať je ihned naložený, kdyby bylo nutné vyslat konvoj.“

Oběma bylo jasné, že podezření na vanduulskou přítomnost se dříve nebo později potvrdí. Vždy to tak bylo. Bohužel. Poslední dobou byli ale všichni mnohem více nervózní. Válka s Vanduuly se sice stala běžným koloritem většiny soustav UEE i mimo ni, ale dnes byla situace úplně jiná. Poslední dobou se objevovaly případy selhání regenerace těl, a to byl vážný problém, který nenechal nikoho v klidu spát. Včera takto přišli o jednoho svého aliančního člena. Pro mnoho lidí to byla zdrcující zpráva.

Jistota obživnutí se náhlé vytratila a válka jako taková začala opět nahánět hrůzu. Z Vanduulů se znovu stala monstra, co přicházela bez varování, aby vás přišla zabít. Tentokrát bez pardonu. Bez oživení. Bez druhé šance na delší život. Několikaletá euforie z nesmrtelnosti se vytratila během chvilky. Lehce nabitou sebejistotu v lidskou neporazitelnost jsme ztratili ze dne na den. Alespoň to tak působilo.

„A ať je Eugen Jonáš připraven kdykoli vyrazit.” Loď třídy Endeavor byla speciálně uzpůsobena pro potřeby ošetření velkého počtu raněných i během těch nejrizikovějších situací. Nemocniční loď každým coulem. Pojmenovaná po Eugenu Jonášovi, jedné historické osobnosti z dob dávno zapomenutých. Možná ze středověku, kdo by to dnes už počítal.

„Pane, ale Eugen Jonáš stále pomáhá s humanitární pomocí v soustavě…“

„No vidíš, ještě, že tě mám. Tak Jan Purkyně,“ Jarred potřeboval rychlejší tempo řešení problému, a tak taktně přerušil svého asistenta, aby zmínil druhou nemocniční loď stejné třídy. O té věděl, že zaručeně kotví na orbitální stanici v soustavě.

Jenda se začervenal a udělal si mentální poznámku: Pro příště můžu vhodnější plavidlo navrhnout hned sám. Zároveň co nejrychleji zadával rozkazy do datapadu a soustředil se, aby na nic důležitého nezapomněl.

Držet krok se svým nadřízeným zvládal obstojně. Ostatně místní chodby znal už nazpaměť. Všech deset podzemních podlaží této velké vědecko-výzkumné instituce měl prošlé mnohokrát. Kdyby se ho někdo zeptal, jestli už navštívil všechny místnosti, zřejmě by odpověděl, že ne, ale stejně by vás pokaždé navedl správně, kdybyste se v tomto labyrintu náhodou ztratili.

„Co tam máme dál?” Jarred usoudil, že má Jenda vše zaznamenáno, tak bylo třeba se posunout na další bod programu. Oba zároveň zahnuli za roh do páteřní chodby pátého podlaží.

„Doktor Větvička hlásí, že už je to více jak 48 hodin, co na něj nepřišla žádná stížnost ohledně toho rozhovoru.”

„No sláva. Doufám, že je celá tahle záležitost už za námi. Ti reportéři nám pěkně zavařili.“

Od nepovedeného rozhovoru, kdy doktoru Větvičkovi ujely nervy a vypustil do světa emoční erupci a pár sprostých slov, uplynul už skoro měsíc. Na výzkum valakkarů byl doktor nepopiratelný odborník, ale jeho sociální dovednosti a komunikace s médii přidělávaly vrásky kde komu. Doktor byl až příliš citlivý na menší či větší útoky jedné konkrétní environmentální skupiny. Nutno říct, že radikální skupiny. Stačila pak jedna dobře mířená otázka od reportéra a Větvička byl už k nezastavení. Mediální faux pas bylo na světě.

„Zkus ho pro jistotu stále držet od veřejných prohlášení co nejdál. Doktorka Shirosawa Moreau je více než kompetentní zastat tuto pozici.“

Patricie Shirosawa Moreau byla snad nejlepší exobioložkou, kterou kdy Jarred potkal. V dobách dávné historie by její příjmení předcházelo křestnímu jménu, protože pocházelo z oblasti starého Japonska. Dnes, po mnoha staletích, už tyto konvence dávno neplatily.

„Alianční zpravodaj má teď reportážní štaci právě v Nyxu, pane.“

„Tak to musí být Honza nadšený,“ ušklíbl se Jarred, když pomyslel, jak ten samý reportér dělá rozhovor se svérázným velitelem pozemní stanice v Nyxu.

„Doufejme, že nebude ve větších problémech,“ Jarred větu pronesl s obavami. Problémy s Vanduuly nešlo nikdy brát na lehkou váhu.

Vadilo mu, že musel dlouho čekat, než informační sondy přepraví přes jump pointy aktualizované zprávy z oblasti. Zasnil se nad dobou, kdy by mohla být komunikace napříč soustavami okamžitá. Nějaká forma kvantové technologie, co by dovolila přenášet informace napříč vesmírem bez časového posunu. Možná někdy v daleké budoucnosti. V tomto tisíciletí asi těžko.

Oba začali scházet po schodech z páteřní chodby, která ústila do velkého atria vystavěného přes tři patra.

I přes velký počet lidí v různých uniformách vládla v atriu harmonie. Hodně tomu napomáhalo zpracování štědrého volnočasového prostoru do podoby velké zahrady s centrálním uskupením stromů z tropických lesů planety Terra. Na okolo roztroušených lavičkách pak posedávaly skupinky zaměstnanců a návštěv, aby se mohly společně nasvačit a poklábosit nad radostmi i strastmi osobního života nebo jejich vědeckého bádání. A to vše za doprovodu líbezných zvuků tropického ptactva linoucích se z dobře skrytých reproduktorů.

Byl to zvláštní kontrast klidu, pohody a tím, co vážného se možná teď odehrávalo ve vzdáleném Nyxu.

„Jaké bojové lodě se vlastně teď nacházejí v Nyxu?” Jarred stále ještě nechtěl na toto téma obrátit list.

„Hmm… korvety Sázava, Ohře, a Žitava třídy Polaris, Milan Štefánik a Johana Rožmitálská, tedy fregaty třídy Idris a torpédoborec Slavkov třídy Javelin, pane. V sousední Castře kotví na Shermenu Jan Hus, ale prochází rekonstrukcí.“

„Jan Hus? Neměl už hlídkovat v Hadrianu?“ Jarred se podivil nad neaktuálností svých informací. Měl by věnovat více času strategickým reportům.

„Tam zamíří až za měsíc, pane,“ nesměle zareagoval Jenda a když si všimnul vrásky na Jarredově čele, ihned dodal: „Mohu vám na každé ráno připravit harmonogram plánovaných oprav aliančních lodí, pane.“

„Skvělý nápad, ale obávám se, že bych to stejně každé ráno nečetl. Když budu potřebovat, zeptám se. Nemusím vědět všechno.“

Šest bojových lodí snad zvládnou jakoukoli situaci, zauvažoval v duchu Jarred.

Asistent usoudil, že krátká pauza stačila jeho nadřízenému na zhodnocení situace, mohl tak přistoupit k dalšímu bodu.

„Náš VIP… ehm, host, stále odmítá naši pohostinnost.“ Jenda se snažil být v takto veřejných prostorách co nejvíce diskrétní, ale i tak mu nebylo příjemné vytahovat toto téma na cestě po chodbách.

„Nevadí, počkáme. Nic jinému mu stejně nezbývá. Každý válečník se musí najíst, aby měl dost sil. Až začne jíst, pak si teprve budeme dělat starosti.“

Jenda se vylekaně rozhlédl, jestli je někdo neslyšel a raději změnil téma. Nevěděl, na co konkrétně by měl jejich tajný vězeň potřebovat sílu, ale nechtěl se vyptávat.

„Když už jsme předtím nakousli téma valakkarů, pane, měl jste už možnost podívat se na varianty těch sběratelských kartiček?“ Jenda se hbitě vyhnul skupince stážistů, co se vyloupla ze dveří přímo na chodbu, a společně s Jarredem sešli schodištěm až pod atrium do páteřní chodby sedmého podzemního podlaží.

Jarred si všech pět navrhovaných designů kartiček prohlédl už včera, a dokonce měl i vybráno. Majitelé valakkarů, kteří své červy přihlásili do výzkumu měli obdržet speciální sběratelskou kartičku a pomalu se blížila doba, kdy bylo nutné se rozhodnout pro finální podobu této speciální odměny.

„Líbí se mi dvojka a trojka. Ale nemůžu se rozhodnout,“ zalhal. „Jakou z těch dvou by sis vybral ty, Jendo?“

Asistenta přímá otázka od Jarreda zaskočila.

„Já… nevím, pane. Obě varianty vypadají dobře.“

Nebylo těžké rozpoznat v jeho hlase zdráhavost. Těžší už ale bylo zjistit, co stojí za tou zdráhavostí. Opravdu se nedokázal rozhodnout anebo se bál otevřeně vyjádřit svůj názor? Jarred míval občas pocit, že jeho asistent měl tu a tam nezdravě přehnaný respekt k autoritám. No, chtělo to prostě čas na otrkání se a získat nějaké ty životní zkušenosti.

„Jendo, když se ptám na tvůj názor, tak se ptám, protože mě tvůj názor opravdu zajímá,“ pokusil se na mladíka podívat s trpělivým úsměvem, který jej měl pobídnout k rozhodné odpovědi.

Po nepatrné chvilce se Jenda vyslovil pro trojku a Jarred spokojeně povytáhl obočí, protože to byla i jeho volba.

„Výborně. Bude to tedy trojka.“

Jenda hned reagoval horlivým vyťukáváním do datapadu, aby vše potřebné uvedl do chodu.

„Rada senátorů a prefektů vydala souhlasné stanovisko na zřízení rezervace pro valakkary,“ Jenda se zarazil, když mu došlo, že Jarred ze své pozice o výsledku rozhodnutí už přece dávno věděl, takže bylo zbytečné to zmiňovat. Pokusil se tedy zachránit situaci a zrychleně dodal: „Na váš příkaz můžeme ihned začít s přesunem Chrochťáka, Něžnobola, Fňukzora, Johnnyho a Jane, pane.“

„Překvapuješ mě. Nečekal bych, že si ta všechna jména zapamatuješ. Dadotík i Crissis budou určitě rádi, až se to dozví. Jejich ostatní svěřenci tak budou v bezpečí. Souhlas pro přesun udělen.“

Ne všechny mladé valakkary se podařilo zapsat do výzkumu. Bylo tak jen otázkou času, kdy se rozhodne, co s nimi. A ti, kteří do výzkumu zařazení byli, zase čekala nejasná budoucnost po dokončení celého výzkumu. Do volné přírody se je nechtělo vypustit nikomu. Souhlasné stanovisko rady akceptovali i všichni protektoři a výkonní velitelé až na jednoho.

Velitelka bojové skupiny Delta měla, jako vždy v otázce valakkarů, velké výhrady. Dalo se to ale pochopit. Všichni znali její drsné historky z Lieru III, kde musela bojovat s obřími apex červy. A to bylo ještě v dobách, kdy ani UEE nevědělo, že existuje nějaká technologie regenerace. Tolik zmařených životů jen proto, aby se podařilo vydolovat vzácné perly z jejich šupinaté pokožky.

Jarred byl rád, že se myšlenka rezervace ujala. Pokud vše s výzkumem půjde dobře a valakkary se opravdu podaří ochočit, měla by aliance přístup k těmto perlám bez nutnosti valakkary zabíjet.

Oba společně zabočili na rozcestí doprava. Na začátku chodby se na zdi majestátně vypínala cedule s názvem „Zoologický ústav, laboratoře 1–12“.

Laboratoř doktory Shirosawa Moreau se nacházela přímo naproti na konci chodby. Přes prosklenou stěnu bylo i z dálky snadné vidět ženskou postavu v laboratorním plášti, jak stojí zády k průhledné stěně a zkoumá na chromovém stole malého valakkara v anestezii.

Jarred zatím nevěděl, o čem s ním doktorka chtěla mluvit. Jedno bylo ale jisté. Nechtěla to odkládat a podle jejího vystupování nebylo pochyb, že je to naléhavé.

Světla na chodbě v rychlém sledu zablikala.

Oči všech přítomných instinktivně vzhlédly ke stropu. Vteřinu byly lapené osvětlením jak můry u lampy. Ten vnitřní pocit očekávání, jestli znovu probliknou nebo ne. Nikdo si nevybavil situaci, že by světla někdy selhala. Protože se ale nic neobvyklého nekonalo, každý se vymanil z chvilkového transu a pokračoval si dál svou cestou.

Jendovi se zasekla aplikace na datapadu a ani bezúčelné poplácání hrany přístroje ji nerozeběhlo. O vteřinu později zahlásila síť nečekané odpojení a celý datapad potemněl.

Jarred už zdvihal své mobi směrem k autorizačnímu panelu vedle dveří do laboratoře, aby si otevřel, když v ten moment zazněl pronikavě nepříjemný tón poplachu a varovná žlutá světla podél podlahy začala pravidelně měnit intenzitu jako doprovodné varovné znamení.

Veškerý personál v komplexu polil studený pot z leknutí vyvolaného nečekaným zvukem. Pronikavý tón záměrně působil na niterný strach lidí, aby jim dal jasně najevo, že musí soustředit veškerou svou pozornost na hlášení, které mělo následovat.

„Žlutý poplach. Žlutý poplach. Požár na úrovni 9. Veškerý personál z úrovní 10, 9, 8 a 7 se musí povinně evakuovat. Sledujte bezpečnostní světla a navigaci na vašem mobiGlas. Žlutý poplach…,“ hlášení se začalo opakovat na automatické smyčce.

Jarred přes sklo pohlédl na doktorku, která byla konsternovaná stejně jako on. Už se nevěnovala uspanému exempláři, ale stejně jako každý, i ona poslouchala obsah hlášení.

A teď si s Jarredem přes skleněnou stěnu hleděli do očí.

Oba vzájemně na toho druhého pokývli, aby dali najevo, že priority všech se právě radikálně změnily. Ať už chtěla doktorka probrat cokoli, bylo jasné, že to musí počkat.

Doktorka nečekala na další nonverbální signál od svého šéfa a okamžitě začala připravovat nebohé mládě pro převoz do bezpečí.

Jenda vypadal vyděšeně, o každém požárním cvičení věděl vždy dopředu, nebylo tedy pochyb, že se o planý poplach nejednalo. Začal s pravidelným dechem, aby se uklidnil nejen kvůli sobě, ale i před zraky svého nadřízeného.

„Velín,“ Jarred vydal jednoslovný povel, kterým ale vyjádřil mnoho. Včetně dalšího cíle jich obou.

Podíval se na svůj mobi, kde si hned vyvolal inženýrské rozhraní. Hlášení detekce velmi vysokých teplot našel hned na několika místech devátého podzemního podlaží. Všechny kolem hořící… serverovny.

„Sakra!“

Kdyby ale Jarred tušil, co bude hned následovat, možná by volil stejný slovník jako před měsícem doktor Větvička.

Z dálky se ozval ohromující výbuch. Celá chodba se zatřásla tak silně, že se lidé stěží udrželi na nohou. Běžné osvětlení neprodleně zhaslo a výstražná podlahová blikající světla změnila žlutou barvu na červenou.

„Rudý poplach. Rudý poplach. Nařízena evakuace celého zařízení…“

Konec první části.

Věd3ck0-v_zku_ný %stav

hr0_adná zprA*a

Př3dm3t: VAR0_Á#Í

K0mu: Majit3l3 va%akk*rů za_s*ných do v_zk()mu

@&#//-Q][€Náhlý pokles zdraví všech jedinců!!€#&@%>>… … … … … …VAR0_Á#Í##VAR0_Á#Í … … … … …*-+%%#Kriz0vé h0Dn0ty teploy€#&@%>>… … … … … … … … … … …%VAR0_Á#Í… … … … … … … … … … …]]#]$%^#RaD1ační h0Dnty stoupAj1€#&@%>>… … … … … … … … … … …%^#/-Q][%VAR0_Á#Í … … … … … … …&#/&@]$%^#StrukturA*//nosn3 stěnY## nAruš3nA… … … … … … … … … … …

VAROVÁNÍ
ERROR: SPOJENÍ S DATOVÝM SERVEREM SELHALO

px

Naděje umírá poslední, II. část

časový rámec: konec první části eventu

Cesta k velínu na osmém podzemním podlaží se zdála nekonečná. V každé chodbě byl cítit kouř a spálené obvody. Někdy se zdálo, že jiskřilo snad všude, kde to jen bylo možné. Lidé se trmáceli k nouzovým východům směrem na povrch. Řada z nich potlučená a v šoku. Zdálo se, že některé sekce byly zasaženy explozemi více než jiné. Areálem se nesly hukov, nepříjemné vibrace a hrozivé rytmické dunění připomínající bušení. Varovná podlahová světla tomu všemu dodávala zvláštní tragickou atmosféru. Pohled to byl otřesný. O to víc se Jarred snažil dorazit do velínu co nejrychleji. Potřeboval zhodnotit situaci a pochopit, co se vlastně stalo.

Zbývalo už jen pár metrů od mohutných a vyztužených dveří. Jenda se rozeběhl, aby mohl s přístupovou kartou co nejrychleji otevřít vstup do řídícího centra. Jenže neohrabaně drcnul do osoby, která zrovna vybíhala z napojené vedlejší chodby.

Letecká kombinéza, lehce prošedivělé vlasy, hrubé strniště, ledabyle držená helma u boku, napěchované kapsy za opaskem a párátko v puse.

„Protektor Jean-Paul Gaucher,“ vychrlil ze sebe vykolejený Jenda a začal se hned omlouvat, když poznal muže se kterým se zrovna srazil. Nikdo, tedy téměř nikdo, mu ale neřekl jinak než…

„Zango,“ opravil ho nečekaný návštěvník a podíval se na zjevně překvapeného Jarreda pár metrů za Jendou.

„Nazdar Jarrede, já věděl, že určitě zamíříš sem. Chtěli jsme tě s Martym navštívit a pozvat na pivo, a ty tady máš zatím pořádnou party. Jen se mi zdá, že je i na tebe dost divoká. Nepotřebuješ pomoc?“

Jarred se vzpamantoval z nečekaného shledání: „To mi povídej. Jo, pomoc by se hodila. A jinak vítej. Počkej, Marty je tady taky?“

Zango důrazně zavrtěl hlavou, aby si nedělal Jarred starosti: „Ještě nedorazil, nahoře byla děsná bouřka, asi se kvůli ní opopozdil.“

Společně pak vstoupili do úplně jiného světa.

Ve velínu panoval naprostý klid, než jak tomu bylo za jeho zdmi. Poplach tu vypnuli, a dokonce vnější zvuky a vibrace se tu díky izolaci nešířily tak citelně.

Uprostřed rozměrné místnosti se čtvercovým půdorysem se tyčil velínský zikkurat se třemi stupni. Každý stupeň měl kolem dokola několik obsluhových terminálů a nahoře, na posledním stupni, zelo prázdné velitelské křeslo pro excubitora základny.

Nejdůležitější terminály včetně toho velitelského směřovaly čelem k vysoké stěně pokryté jednou velkou obrazovkou rozdělenou na mnoho informačních panelů. Každý z nich zobrazoval jiné informace. Naneštěstí mnoho z nichhlásilo chybu spojení nebo ještě hůř, předávalo hlášení o poruchách v červené – tedy kritické – barvě.

Jarred ve velínu očekával kvůli evakuaci jen nezbytný personál. Napočítal ale jenom jednoho optia – hlavní bezpečnostní důstojnici, a mladíka, zjevně v zácviku na budoucího optia, u terminálu, kde obvykle sedává komunikační důstojník. A to bylo vše. Pouze dva lidi.

Oba okamžitě vstali, zasalutovali, aby hned nazpět usedli, když jim Jarred mávnutím pokynul k pohovu a pokračování v jejich práci.

„Kde je excubitor Melíšková a optio Krátký? A může mi někdo už konečně vysvětlit, co se to sakra děje?“

Nebyl čas otálet – museli jednat. Správkyně základny Melíšková tu měla sedět a řídit evakuaci. A vedoucí inženýr měl dřepět u svého terminálu a snažit se korigovat své podřízené. Jenže tu nikdo z nich nebyl. A práci hlavního inženýra se snažila zastoupit důstojnice bezpečnosti, která tak najednou spravovala dva terminály vedle sebe a vůbec z toho nebyla nadšená.

Zango nečekal a rozeběhl se k inženýrské konzoli napravo od důstojnice, aby přiložil ruku k dílu.

Žena na vrcholu třetí dekády svého věku, s ostře řezanými rysy, optio Beranová, vděčně pokynula na Zanga hlavou, a mohla se věnovat pouze bezpečnosti.

„RUDÝ POPLACH. RUDÝ POPLACH. Únik radiace na úrovni L10. RUDÝ POPLACH,“ velín zaplnil ohlušující zvuk dalšího varování.

Zango se zašklebil a se svým vlastním humorem pronesl: „Ozářené valakkary asi nechceme, že ne?“ Odcvrnkl párátko z pusy a okamžitě převzal roli hlavního inženýra, odložil helmu na stůl před sebe, a začal zjišťovat podrobnosti o úniku radiace.

Jarred nevěřícně zakroutil hlavou a povzdechl si. Nic naplat, krizi bylo třeba řešit.

„A vypněte ten zatracený alarm.“

Opakující se poplach utichl.

Důstojnice Beranová se usadila do svého vlastního křesla. Viditelně se jí ulevilo, protože se už necítila být na všechno sama. Začala s hlášením.

„Excubitor Melíšková a optio Krátký jsou nezvěstní, snažím se najít poslední zaznamenanou polohu v lokalizačním systému, ale máme výrazné výpadky v síti. Zástupce excubitora je jinak do pozítří na plánované návštěvě stanice Masaryk, pane.“

„Rozumím. Takže základna je bez velitelů. A popis události?“ Jarred předstoupil před obrazovku, aby mohl sledovat stav základny. Obsluhované terminály měl tak za zády a mohl slyšet dobře i zbytek hlášení.

„V šestnáct nula devět SET došlo k výbuchu v serverovně L10A a následnému požáru, který se nepodařilo uhasit standardními protokoly, protože v šestnáct deset došlo k výbuchu v inženýrských uzlech L10, L09, L08, L07 a L02,” na obrazovce se začala vykreslovat jednotlivá poničená místa na 3D zobrazené mapě podzemní části celé základny.

„Dále máme hlášení o mechanickém poškození přechodových komor mezi L07 a L06 včetně mechanické blokace výtahových, větracích a inženýrských šachet. Rozvodné sítě jsou vyřazené z 65 procent v podlažích L07 až L10. Ztratili jsme signál ze 70 procent vnitřních senzorů, nejvíce pak na L10. Na postižených podlažích se podle aktuálního reportu nachází 286 osob…“

„Moment.“ Jarred potřeboval nutně zarazit hlášení, protože si potřeboval srovnat myšlenky, a otočil se na optia Beranovou.

„Chcete mi říct, že máme koordinovaně vyřazené inženýrské sítě na posledních čtyřech úrovních. Že nemůžeme ani evakuovat své lidi, protože nějakým záhadným způsobem jsou únikové cesty na L07 zablokované. A to vše kvůli sérii nějakých výbuchů?“

Zango se zatvářil ustaraně, ukázal palec nahoru, jak to Jarred shrnul a dal mu najevo, že se stalo přesně to, co naznačuje. Terminál před ním potvrzoval každé slovo.

„Ano pane, vypadá to na koordinovanou sabotáž,“ nadhodila bezpečnostní a dál zjišťovala stav věcí, když ovládala svůj terminál.

Jarredovi se zdálo, jako by atmosféra ve velínu zhoustla. Stáhly se mu průdušnice a těžce se mu dýchalo, jak tělo reagovalo snahou o panické přijmutí faktu, že si někdo dovolil zaútočit na jejich základnu.

Někdo se rozhodl, že sabotuje výzkumnou základnu Česko – Slovenské aliance. Někdo se rozhodl, že bude nepřítel.

Bylo jasné, že čím více vlivu aliance získá, tím víc nepřátel si vytvoří. Ale proč zrovna tady a teď?

„Rozumím. Komunikační, máme spojení se satelitem?“ Jarred se obrátil zády k obrazovce. Z pohledů všech přítomných pochytil, že nepopiratelný akt nepřátelství si už uvědomil ve velínu každý. Zaměřil se na mladého circitora nalevo od Beranové a snažil se vybavit si jeho jméno.

Budoucí optio působil v porovnání s Beranovou jako syn vedle rázné matky. Stále starší než Jenda, přesto dost mladý, aby měl vycvičené všechny řádné návyky, jaké by komunikační důstojník ve velínu měl mít.

„Bohužel. Nad námi zuří obrovská bouře. Spojení s povrchem je nestabilní a vnitřní komunikační síť je nespolehlivá. Spojení se zbytkem aliance v tuto chvíli nemáme.“

Výborně. Pomyslel si v duchu Jarred. Nahlas to říct nemohl, aby nedal najevo sarkasmus. To se v takových chvílích na vedoucích pozicích opravdu nehodilo. Morálka se musela udržet za každou cenu. Náladu to ale vystihovalo přesnou.

Zango zaklel, když dokončil analýzu úniku radiace a zobrazil v jedné části nástěnné obrazovky ubohé minimum informací.

„O té zvýšené radiaci bez senzorů není moc co zjistit. Poplach měl ve skutečnosti neurčité zpoždění. Únik je zřejmě opravdu jen na desítce, ale nevíme, kde přesně ani jak vysoké hodnoty tam jsou. Bez inženýrského uzlu je to naprd. Museli bychom k lokálnímu terminálu přímo tam. Palivové články ale sporadicky hlásí, že žádný problém nemají. Asi je to jinde.“

Jarredův mobi zahlásil příchozí videohovor s maximální prioritou. Volací kód prefekta Dadotika Hirošiho. Stačili tři kliky, aby se videohovor přesunul doprostřed velké nástěnné obrazovky a pak čtvrtý klik pro přijmutí hovoru.

Hovory s maximální prioritou se děly jen ve velmi výjimečných případech a daly by se spočítat na prstech jedné ruky za rok. Takový hovor si vynucoval přijmutí. Pokud jej adresát nepřijal, hovor se po pár vteřinách propojil automaticky. Kódy na prioritní hovory měly pouze imperátoři, senátoři a prefekti.

Když se ale hovor spustil, na druhé straně nebyla tvář prefekta Hirošiho. Na pětičlenné osazenstvo velínu se s unaveným a uříceným pohledem dívala doktorka Shirosawa Moreau.

Jarred si spojil ruce za zády a přísně se zatvářil na obrazovku.

„Hmm. Paní doktorko, nebudu pátrat, jak jste se dostala k prioritnímu oprávnění, ale ujišťuji vás, že ať máte na srdci cokoli, teď není ta nejv…“

„Pane, velice se omlouvám, neměla jsem jinou možnost. Věřte mi, toto je naprosto prioritní. Potřebuji, abyste mě vyslechl. Máme velký problém,“ doktorka opáčila úsečně, jelikož usoudila, že na upřímnou omluvu za porušování pravidel teď není čas. V sázce je tu mnohem víc než dodržování protokolů.

„Paní doktorko, máme tu tři stovky uvězněných lidí, včetně vás. Máme důležitější věci na práci než…“

Shirosawa Moreau se nenechala odbít. „Už jsem přišla na to, co se děje s našimi valakkary, proč rostou tak rychle a vykazují abnormality. Někdo manipuloval s koncentrací látek territoriala. Chtěla jsem vám to dnes ukázat, než se přihodilo tohle všechno kolem. Ty vyšší dávky jsou genotoxické. A navíc atmosféra teď v kotci vykazuje extrémní koncentraci těchto plynů. Nádrže se musely zřejmě poškodit,“ doktorka vypozorovala, že se Jarred nadechuje k reakci, a rychle ještě dodala: „Pane, valakkaři nám nekontrolovatelně mutují!“ Za zády doktorky to zajiskřilo.

Jenda oněměl ohromením, Beranová zapomněla na chvíli pracovat a Zango se zakuckal.

Jarred přešel porušení protokolu a uznal, že doktorka jedná z pádných důvodů. Nebyl to jen problém, ale průšvih první třídy. Jak sehnala Dadotikovo kód, netušil.

„Zango, máme kamerové spojení s výběhem?“

„Už na tom makám, moment.“

„Doktorko, jaký je teď mutagenní potenciál.“

„Katastrofický, a to nepřeháním. Hrajeme tu o čas.“

„Proč je to vlastně takový problém?“ Zango se upřímně zeptal s čistou nevědomostí, ale doktorka vypadala, že málem proskočí obrazovkou přímo do velínu.

„Protektore, Zango, vy máte do výzkumu zapsaného Kabiho, jestli se nemýlím. Představte si, že valakkar, který se už tak sám o sobě dokáže přizpůsobit kdejakému prostředí, zmutuje natolik, že se nezastaví před ničím. A teď si zkuste ještě představit, že ten váš Kabi zmutuje na chromozomové úrovni. Pak bude plodit i zmutované potomky, kteří mohou zamořit ekosystém a zničit vše živé, co jim přijde do cesty,“ doktorka se záviděníhodnou mírou trpělivosti udělala dramatickou pauzu: „Zango, pokud se potvrdí, že zmutovali na chromozomové úrovni, nemůžeme je už nikdy vypustit, ani do rezervace. Budeme je muset zabít.“

„Jasně, chápu, zmutované valakkary nechceme,“ Zango si nechtěl představovat, jak budou muset Kabiho utratit.

Jarred se napřímil a zeptal: „Kolik je ve výběhu krychlových metrů vzduchu?“

Doktorka chvíli přemýšlela: „Přes dvě stě tisíc. Chápu, kam tím míříte, ale automatické ventilové odsávání se nespustilo a nemůžu se s ním spojit.“

Zango neměl dobré zprávy. „Kamerový systém na celém L10 je mimo provoz, nahodit to odsud nepůjde. Ale podle těch pár senzorů, co tam dole fungujou, se zdá, že protržená bude jedna, maximálně dvě nádrže. A ještě něco… narušení nádrží má časovou značku šestnáct nula sedm.“

Jestli byla atmosféra ve velínu hustá před tím, tak teď už se rovnala betonu. Všem sabotážím předcházelo poničení nádrží. Ať už bylo motivací sabotérů cokoli, prvním cílem byli právě valakkaři. Tady šlo o něco víc.

Jarredovi začal blikat další prioritní hovor a opět od Dadotika.

Komunikační vítězoslavně pronesl, že se mu podařilo navázat spojení s nadzemní částí základny a Jarred si už vzpomenul na jeho jméno.

„Výborně, circitore Novotný.“

Jarred propojil stávající hovor s tím novým, aby konečně spatřil tvář právoplatného majitele prioritního kódu.

„Ahoj Dadotiku, jsem rád, že aspoň na druhý pokus, to seš ty.“

Dadotik se zatvářil nechápavě. Po vteřině, když na jeho mobi naskočila tvář třetího účastníka hovoru, pochopil.

Zdálo se, že se doktorka začervenala, když ji Dadotik poznal.

„Potřebujeme tady dole nutně pomoc, jak to tam nahoře vypadá?“ zeptal se Jarred s odlehčeným tónem, aby napověděl, že nemá teď v úmyslu řešit předání prioritního kódu jiné osobě.

Dadotik těkal očima z pohledu v mobi na velín a na Patricii. Dalo se vytušit, že mezi Dadotikem a doktorkou je velmi blízký vztah. V jeho výrazu se zračily obavy, že je Patricie uvězněná v podzemí, ale také radost, že ji vidí živou a snad v bezpečí.

„Dadotiku? Chápu, že spojení není asi nejlepší. Jestli se slyšíme, jaký je stav tam nahoře?“

„Ah, promiň, Jarrede, jo jo, spojení trochu hapruje. Ehm. Snažíme se k vám dostat, ale musíme si nejdříve poradit se zátarasem na druhém podlaží. Je zvláštní, že jsou zničené všechny výtahové šachty, schodiště a další únikové cesty. Ale jsme pod útokem ze vzduchu i po zemi. Takže to asi není žádná náhoda.“

„Pod útokem?“ Celý velín byl opět v pozoru kvůli další nepříjemné zprávě.

„Jo, několik pozemních jednotek a pár stíhačů. Nic, s čím bychom si snad neporadili. Protiletadlová bodová obrana funguje. Musí jim být jasný, že se jim zabrat základnu nepodaří.“

„Zřejmě jde jen o odvrácení pozornosti anebo to hlavní teprve přijde. Buďte nadále ostražití. Zdá se, že jedním z cílů bylo narušit výzkum valakkarů, takže motivace je dost cílená. Jaké jsou škody?“

„Minimální. Dostali jsme od Martyho varování s desetiminutovým předstihem, že se k nám blíží cizí skupina. Prej tě chtěl navštívit a nečekal, že se mu postaráme o takovou zábavu. Byli jsme na ně připraveni. Ale přišli jsme o komunikační antény. Nemáme spojení s oblohou. Jo a mimochodem, asi je nad námi hurikán.“

Komunikační si přebral vysvětlující informace s problémem s anténou a začal hledat alternativní řešení.

Zango, byl rád, že se jeho odhad o Black Martym potvrdil. Nakonec byl tento ostřílený škrabač materiálu a horník v pravý čas na pravém místě.

Najednou promluvila bezpečnostní: „Už mám záznamy o poslední uložené poloze excubitora a optia, pane. Oba… signály byly v šestnáct nula devět v inženýrském uzlu L09. To je čas výbuchu. Je mi to líto, pane.“

Jenda si rukou zakryl otevřenou pusu. Začínalo toho na něj být moc. Ztratili správkyni základny a hlavního inženýra. Šance, že budou zregenerováni byla mizivá. Dalo se očekávat, že excubitor Melíšková a optio Krátký byli zřejmě nadobro mrtví.

Dadotik si promnul čelo. Nebylo snadné říct nahlas, co se zrovna chystal oznámit.

„Ošetřovna hlásí sedm žádostí o regeneraci, Jarrede. Všechny jsou samozřejmě pozastaveny, když nevíme, jestli se to povede.“

Jarred si byl vědom vážnosti situace, ale nemohl se tím nechat vykolejit. Minimálně sedm potenciálně mrtvých členů aliance. To byla zdrcující bilance.

Doktorka začínala být netrpělivá a připomněla se.

„Pane, chápu, že jsme v prekérní situaci. Musíme ale urychleně vyčistit atmosféru ve výběhu. Nesmíme ztrácet čas. Jsem už na desátém podlaží. Vůbec nikdo tu už není, pošlete mi manuál, jak otevřít malý velín, a já se pokusím nahodit ventilační systém z primární konzole.“ „Zbláznila ses?“ vyhrknul zděšeně Dadotik.

Beranová se se Zangem na sebe letmo podívali, jestli oba slyšeli to samé. Zango souhlasně povytáhl obočí. Jop, určitě to spolu táhnou.

Doktorka se začervenala snad ještě víc, ale pokusila se situaci zachránit odtažitým tónem: „Šm… prefekte Hiroši, já chápu, že jako prefektovi, vám záleží na tom, abych byla v bezpečí, stejně jako vám záleží na bezpečí všech ostatních, ale asi si neuvědomujete vážnost…“

Jarred se rozhodl do rozhovoru zasáhnout.

„Doktorko, návod vám nepošleme. Toto je práce pro více lidí. Já se Zangem jsem u vás do dvou minut. A okamžitě si aplikujte canoiodid a oblečte se do ochranného obleku, na desítce máme únik radiace.“

Zděšený výraz na Dadotikově tváři se nedalo přehlédnout.

„Optio Beranová, pokuste se dostat všechny naše členy do bezpečí, co nejblíž jednoho únikového místa, které vyberete. Až se k nim dostane SOS tým přes blokaci na L02, navigujte je, aby se zaměřili na odblokování jednoho místa a zbytečně netříštili síly a čas. Circitore Novotný, snažte se udržet komunikační spojení s povrchem a s SOS týmem, pokud možno i tady uvnitř mezi námi a velínem.“

„Ano, pane!“ sborově odpověděli oba důstojníci.

„Dadotiku, celý vršek je na tobě. Obrana i záchranné práce, spoléhám na tebe, přebíráš dočasně roli excubitora základny?“

„Samozřejmě.“ Dadotikovi se nechtělo končit hovor, chtěl mít Patricii stále na očích a ujistil se, že je v pořádku. Musel se však postarat o to, aby se vůbec mohla Patricie dostat zpět na povrch. Nakonec spojení ukončil hned, aby si to nerozmyslel a pomohl ji z podzemí dostat co nejdřív.

Zango se omluvně ušklíbl na Beranovou, že ji opět předává druhou konzoli s dvojitou porcí práce, popadl helmu, a připojil se k odchodu. Doktorka chtěla nadále protestovat, že i dvě minuty jsou příliš, ale Jarred se Zangem už opouštěli velín.

Její svěřenci dýchali jed. Tomu chtěla okamžitě zabránit. Byla za valakkary zodpovědná a měla pocit, jako by někdo zaútočil na její rodinu. Dávno pochopila, že to nejsou bezduchá krvelačná zvířata. Možná je lidé považovali za monstra, ale ona je vnímala jako velmi inteligentní stvoření, ke kterým si lidstvo akorát zatím nenašlo cestu. A ona to chtěla změnit. A teď jí někdo celou práci sabotoval a záměrně ohrožoval životy valakkarů i všech jejích kolegů.

Naděje umírá poslední, III. část

časový rámec: konec první části eventu

Jarred se Zangem nechali velín za zády a vstoupili tam, kde před desítkou minut vládl chaos. Žádné osoby teď už cestou nepotkali, pravděpodobně se už všem zaměstnancům podařilo dostat na sedmé podlaží, a teď čekají, až se k nim dostane záchranný tým.

Prázdné chodby najednou působily stísněně. Chodby tonuly v šeru, ozářené jen varovnou signální červení a jiskrami z rozbitých světel a panelů. Pocit tísně zesiloval onen zvláštní hukot a podivné vibrace, které bylo možné cítit při každém kroku. V odizolovaném velínu na ně Jarred zapomněl a teď mu vrtalo hlavou, odkud asi pochází.

„Jarrede, co chceš dělat? Měl by sis na sebe něco vzít,“ Zango zkouknul uniformu, co měl jeho kamarád na sobě. Dobře věděl, že ta jej před radiací neuchrání.

„Ty máš leteckou kombinézu, ta tě uchrání před jedním sievertrem, vlastně skoro jedním. Zvládne bez problému 80 remů za vteřinu, myslím. A já si na devítce obléknu taky jeden. Cestou je místnost piloťáků kvůli trenažerům, tam jich bude dost. Na desítce jsou pak těžší kalibry pro průzkum spodní jeskyně, kdyby bylo zapotřebí.“

„A kde tam máte obsluhové terminály? Potřebuju se napojit na senzory z lokálních uzlů, abych zjistil, jak na tom ta celá desítka je.“

Oba chvátali ke schodišti a v tom se vše kolem nich otřáslo. Dokonce i varovná signalizace začala nebezpečně poblikávat. Oba se vzájemně chytli za paže, aby udrželi rovnováhu.

„Zemětřesení?“ netrvalo to dlouho a otřesy utichly. Zango nevypadal z vývoje nadšeně.

„Pochybuju, asi další exploze. Musíme zrychlit. Dole je takzvaný malý velín. Je součástí observatoře k výběhu valakkarů, takže to tam omrkneme i na vlastní oči, když kamery nejdou. A je tam i přístup k ovládání ventilačního systému. Původ úniku radiace budeme moci zjistit tam.“

Deváté patro je přivítalo s mnohem tíživějším stavem. Zdálo se, že čím jsou níž, tím jsou následky sabotážní akce horší. Zdejší praskliny od narušení po explozích působily svíravě. Oběma se vkrádala myšlenka, jestli není náhodou narušena statika celé základny.

„Tohle se mi fakt nelíbí, chtěl jsem s tebou na pivo.“

Jarred se omluvě podíval na Zanga a poté ukázal na dveře od převlékárny k trenažéru pilotů.

V místnosti byla tma, Zango si nasadil helmu a zapnul osvětlení, aby se mohl Jarred převléknout.

Letových kombinéz tu bylo celkem dvanáct, tedy plný počet. Jarred neotálel a popadl hned první z věšáku.

Zango se snažil se světlem pomoci s viditelností, ale zvědavost ho nutila se neustále rozhlížet. Místností se tak s každým pohybem hlavy přelévaly pohyblivé stíny předmětů.

Zdálo se, že vibrace i hukot tu byly citelnější než v osmičce.

„Nepřipomíná ti to něco?“

Jarred začal soukat jednu nohu do obleku. „Co myslíš?“

„Všechno jde do kytek, kouř, mrtví, zranění, my pod útokem…“

„Jestli myslíš Vegu, tak tam mi šlo o život. Ale jinak asi jo,“ Obě nohy už měl Jarred v obleku a začal se svrškem.

„No ještě není konec dne, kdo ví, třeba tě budu muset zachraňovat znova,“ Zango se napjatě uchechtl, a když Jarred dokončil proces utěsnění obleku k helmě, zamířil směrem ke dveřím zpátky na chodbu.

Cestou světlo jeho svítilny dopadlo na polici s dvanácti držadly pro pistole LH86. No jo, piloti trénovali i střelbu. První dva exempláře chyběly. Někoho teď napadlo si vzít pistoli? Vlastně proč ne. A za chvíli už chyběla na polici i třetí. Zango zkontroloval, že má plný zásobník ostrých, než si zbraň připevnil k opasku.

Jarred už čekal na chodbě a nastavil si zvýraznění pro dozimetrické informace z mobi na vnitřní stranu displeje své helmy.

0 REM/s.

„Víš o tom, že na začátku tisíciletí dozimetr nebyl vůbec standardní vybavení?“

„Kecáš.“ Zango nevěřil, že by v 21. století byli lidi tak neopatrní.

„Opravdu, dokonce neměli žádný v celé domácnosti, vlastně v každém městě jich bylo jen pár. Tak pět asi.“

„To musely být příšerný časy.“

„To teda.“

Došli až na dno schodiště na úrovni desátého podzemního podlaží.

1 REM. 29° C.

Vibrace se tu přenášely mnohem intenzivněji a oba začali vnímat i pravidelné a krátké pauzy.

Dveře na konci schodiště byly zaseknuté. Stačilo ale použít trochu hrubé síly a obě křídla snadno povolila natolik, aby se oba mohli protáhnout na druhou stranu.

Ze škvíry u stropu se začal do prostoru schodiště valit kouř.

2 REM/s. 32° C.

„To bude asi z toho požáru serverovny,“ poznamenal Jarred, když pozoroval množství kouře nahromaděného u stropu. Kouř se tísnil stále dost vysoko na to, aby nezaplnil chodbu ani do výšky jejich postav.

„No, to možná, ale hlavně s sebou táhne radioaktivní spad. Musíme do toho malýho velínu, ať víme, na čem jsme.“

3 REM/s. 36° C.

Oba přidali do kroku, ale pohybovali se mnohem obezřetněji než na předchozích podlažích. Zdejší chodby byly protkané pavučinou prasklin v takové míře, že jejich náprava bude vyžadovat znatelné zásahy do konstrukce celého podlaží.

Některé segmenty panelů byly dokonce částečně sesunuté a odhalovaly narušenou kostru výstužných zdí mezi místnostmi.

4 REM/s. 45° C.

„Teplota stoupá docela rychle. Jestli se bude držet pod šedesáti, tak jsme v klidu.“

„Myslíš si, že stále hoří? Není tu náhodou automatické uzavření místností s požárem?“

„To snad jo, Zango. Ale podívej se na ty stěny všude kolem. Jestli se požár uhasil v hermeticky uzavřeném prostoru jen tím, že vypálil veškerý kyslík, a nedošlo k ochlazení kvůli zničení inženýrských jednotek…“

„Pak stačí jedna prasklina, co kvůli podtlaku přivede vzduch zpět do místnosti a požár se rozhoří. Jako na Veze,“ doplnil Zango větu, když si vybavil jeden z jejich společných dramatických zážitků ze soustavy Vega.

„Přesně tak.“ Jarred svěsil napjatá ramena a s povzdechem pokračoval dál zakouřenou chodbou.

5 REM/s. 49° C.

V dáli zaslechli cinknutí kovu o podlahu a tlumený ženský hlas. Doktorka už byla nadohled. Naštěstí již převlečená ve své vlastní letecké kombinéze a chráněna od zdejší úrovně radiace. Stála u zdi nalevo od dveří observatoře s velínem a něco si pro sebe mumlala. Podařilo se jí odmontoval postranní panel k manuálnímu ovládání hydrauliky dveří do observatoře valakkarů – malého velínu.

Jarred se Zangem doběhli k exobioložce, která se bravurně chopila role mechanika a snažila se zprovoznit vstup do místnosti.

6 REM. 54° C.

„Vás je hodně těžké přinutit k vyčkání na pomoc, že, doktorko.“

Patricie nemusela vzhlédnout od ovládání hydrauliky, aby i přes helmu poznala hlasy nově příchozích. „Řekl jste dvě minuty a je to pět. Co ode mě asi tak můžete čekat?“

Zango pohlédl na Jarreda s výrazem, že ta novopečená mechanička měla pravdu.

„Dobrá, uznávám. Teď nás k tomu pusťte…“

Než stačil Jarred dokončit větu, dveře do malého velínu se před ním se sykotem unikajícího vzduchu z hydrauliky rozevřely. Doktorka si promnula ruce, narovnala se a vítězoslavně se usmála na dobře odvedenou práci.

10 REM/s. 65° C.

Jarred v obleku ucítil závan horka – a vtom ho Zango strhl stranou. O zlomek vteřiny proletěl v místě, kde měl před chvíli krk, náboj z útrob místnosti. Střela skončila v Zangově rameni.

Jarred dopadl na záda, až mu to vyrazilo dech. Zango se svalil na něj, ale naštěstí z dosahu otevřených dveří. Chodbou zazněly ještě další dva výstřely, ale nebylo už koho zasáhnout.

Doktorka se instinktivně přikrčila u zdi, aby se kryla. Od postřeleného Zanga s Jarredem ji dělil nebezpečný otevřený vstup se střelcem uvnitř.

Zango se odvalil, posadil se a s bolestným heknutím se opřel o zeď. Chytil se zdravou rukou za postřelené rameno a zabručel: „Já ti říkal, že ještě není konec dne.“

Jarred se pokusil popadnout dech a zorientovat se v nastalé situaci. Z malého velínu se je někdo pokoušel zastřelit. Než ale mohl dojít k nějakému závěru, došlo mu, že jeho přítel je raněný a po kolenou k němu doplazil.

„Ty si tedy umíš vybrat místo na mou záchranu. Po kolikátý už?“

Jarred vytáhl z postranní Zangovo kapsy červený medpen a vpravil mu do těla léčebný hemozal.

Zango nejdřív vyheknul a pak se mu viditelně ulevilo.

„Kdo by to u tebe počítal?“ vykoktal ze sebe, jak se jeho tělo poddávalo ustupující bolesti.

První pomoc sice dostal, přesto zůstávala jeho kombinéza protržená. Ještě zdaleka neměl vyhráno.

10 REM/s. 63° C.

Doktorka po podlaze poslala směrem k Jarredovi pero s canoiodidem na potlačení účinků vystavení radiaci.

„Musíte mu tu díru něčím pořádně zatěsnit, nebo to pero bude k ničemu.“

Jarred se podíval směrem k doktorce a když spatřil u své paty další medpen, pochopil, kam její slova mířila. Začal se rozhlížet, co by na prázdné chodbě mohl použít. Zango však s úšklebkem zašmátral v kapse připevněné za jeho opaskem a vytáhl pravou leteckou pásku.

Jarred se pousmál, popadl stříbrný kotouč a začal mu rameno utěsňovat. To by nebyl Zango, aby u sebe neměl těsnící pásku.

„Kolik to může být? Dvacet třicet vteřin? To máš 300 REM. Jestli nezačneš do šesti hodin zvracet, tak tě dlouhý pobyt v nemocnici nečeká.“ „To doufám, já stále chci to pivo.“

„Slibuju, máš ho u mě. A pozvem i Patricii, ne?“ oba se obrátili na doktorku přes uličku.

„Pánové, díky za nabídku, ale jestli vám to nedochází, máme tady uvnitř sabotéra.“ Nasadila zásobník do pistole stejné značky, jakou si na devítce vyzvedl Zango.

„Hmm a já si říkal, kdo si vzal ty chybějící dvě zbraně,“ prohodil Zango, když se snažil zjistit pohyblivost oblepeného ramene. „Hádám, že jednu z nich má ten šourek vedle, protože vlastní zbraň by sem těžko propašoval.“

Jarred si vzal od Zanga zbraň a přikrčil u pravé strany dveří. Doktorka i on měli zbraň zdviženou k helmě a přes zvuky hukotu a dunění se snažili odposlechnout z velínu nějaký pohyb.

Nakouknutí představovalo pro každého z nich riziko zásahu, protože mohli očekávat, že vetřelec se pokusí hned vystřelit.

V tom okamžiku dostala Patricie nápad. Sundala si z ruky svůj mobiglas a vytočila prioritní hovor na Jarreda. Ten se zakřenil, přijal jej a začal bedlivě sledovat kameru. Doktorka opatrně odložila mobi na zem a nenápadně jej sunula po zemi tak, aby kamera mohla zachytit vnitřek malého velínu.

Jarred rukou naznačil, aby zastavila, a začal na displeji hledat něco podezřelého…

Za ovládacím pultem viděl přikrčenou postavu s namířenou pistolí stejného modelu směrem k otevřeným dveřím. Zango se s tou pistolí trefil.

Jarred si prsty ruky přiblížil video obraz a zamračil se. Muž v černé kombinéze měl poničené hledí helmy, musel být už delší dobu vystavený vlivu radioaktivního kouře.

„Doktorko, jak dlouho se snažíte dostat dovnitř?“

Chvíli zaváhala, ale nehodlala mu lhát.

„Od okamžiku, co jste odešli z velínu. Omlouvám se, ale čekat jsem opravdu nechtěla.“

„V pořádku.“ Jarred začal v duchu počítat. Pět minut sem, minuta dvě střelba plus postřelený Zango. Minimálně sedm minut, co je zavřený uvnitř. Ať už má helmu narušenou od čehokoli, musí to být aspoň sedm minut. Sedm minut krát šedesát vteřin krát 10 REM. To je přinejmenším 4200 REMů.

„Má poničené hledí. Už je v podstatě mrtvý. I kdyby použil léky, nepomůže to.“

„Takže nemá už co ztratit,“ prohodil Zango a sám si canoiodid od doktorky píchnul.

Doktorka si zpátky nasadila mobi a pustila si zpětně záznam. Polohu svého nepřítele si živě vepsala do paměti.

„Ten šmejd možná ne, ale já určitě ano, dokud nebudeme ve velínu nemáme šanci odsát atmosféru ve výběhu.“

Odjistila zbraň a přikrčila se na kraji dveří odhodlaná vpadnout dovnitř za každou cenu.

„Pane, víte, že já vyčkávat nehodlám.“

„Vskutku, dokazujete mi to až moc často.“ Ať se to Jarredovi líbilo nebo ne, věděl, že doktorku nezastaví. Napodobil doktorku a připravil se ke střelbě. Než stačil říct, aby ho kryla, sama o krytí okamžitě požádala a chystala se k akci.

Jarred v duchu zanadával, nahnul se opatrně přes kraj a začal z přikrčené výšky pálit do místnosti.

Doktorka kupodivu nevběhla do místnosti, jak se na první pohled zdálo, ale téměř se sehnula až k zemi a zamířila do místa, kde se podle mobi ukrýval záškodník. Přesně jak Patricie očekávala. Sabotér se v záplavě Jarredovy střelby přikrčil pod stůl. Nesoustředěně a s obtížemi mířil do horní poloviny dveřního prostoru, kde očekával případnou postavu. Nepočítal ale s tím, že by na něj někdo zaútočil z podlahy.

Patricie jej měla přímo ve svém zorném poli a nečekala, než si umírající útočník uvědomí svou chybu. Stačila jí jedna jediná dobře mířená rána a rozbité hledí muže se rozpraskalo a zalilo se rudou. Bezvládné tělo se svalilo na zem a potřísnilo krví podlahu.

„A to jste se naučila kde, doktorko?“ Zango zíral na Patricii, jako by právě spatřil jednorožce.

„Chodím na kurzy střelby,“ pronesla nezaujatě. Vstala z podlahy, zbraň ale ještě neschovala a společně s Jarredem vstoupili do místnosti s pistolí připravenou ke střelbě. Každý se snažil pokrýt jednu polovinu velké místnosti s obřím oknem do výběhu.

Na zemi ležely další dvě postřelená těla, ta ale patřila členům aliance, dvěma vědcům, co dohlíželi na valakkary, a teď za to nejspíš zaplatili svými životy. Mnoho terminálů poblikávalo, ale pár se jich zdálo nedotčených a funkčních.

Doktorka přiběhla k velkému oknu, aby se mohla z výšky podívat na celý rozlehlý výběh.

Jarred došel až k bezvládnému tělu sabotéra, pistol si připevnil k opasku a sklonil se k mrtvole. Otočil ji, aby se jí mohl podívat do tváře, ale z postřeleného obličeje sabotéra by toho stejně moc nezjistil.

Strhnul z jeho ruky poblikávající mobiglas, který zřejmě kvůli dlouhodobému vystavení radiace nijak už nereagoval na žádné doteky. Na domovské obrazovce byl však zamrzlý obraz povědomého loga a nápis Lazarus.

Do místnosti vstoupil Zango, znaveně se posadil k jedné konzoli, jež vzdorovala všem útrapám desátého patra, a začal pátrat po původu radiace.

Doktorka odstoupila od okna a usadila se před provozuschopnou konzoli.

Jarred přistoupil k oknu, které se tyčilo nad obřím prostorem pokrytým rozvrásněnou zeminou. Vždycky mu tento výjev připomínal gigantické terárium hluboko v podzemí, odkud není úniku.

Naposled tu byl před dvěma týdny a když teď viděl jizvy v zemině, bylo mu hned jasné, že valakkaři museli výrazně přerůst stejně staré jedince ve volné přírodě.

Zemina sahala až do hloubky 15 metrů, což bylo dostačující pro malé jedince, ale tihle už museli dosahovat možná deseti metrů. Museli být zákonitě podráždění z nedostatku volného prostoru. A teď je navíc musely vytáčet i ty nevysvětlitelné vibrace a dunění. Zemina u stěny se občas nenápadně přelévala. Občas se čeřila a připomínala vařící se vodu, ovšem ale jen v blízkosti zdi, kde došlo k explozi. Asi se tam tísnilo několik jedinců najednou.

Ze stropních světel dokázala osvětlit tento gigantický prostor o rozměrech 140 na 80 metrů už jen necelá třetina. Teď jim však osvětlovací práci kazil hustý nahromaděný kouř, který se valil z nějaké hořící látky dole u zdi.

Zrak mu sklouzl k oné zdi, protkané sítí potrubí různé tloušťky; u její paty se táhl asi třicetimetrový sežehnutý pruh zeminy směrem od zdi. Podél ožehnutí se pak válely odhozené a poničené oválné kontejnery – předpokládal, že ty s mutagenním plynem.

Jarred se snažil uchopit, co přesně se mu nabízelo za scénu. Kontejnery byly odhozené výbuchem. Dost daleko, ale ožehnutí zeminy po výbuchu bylo nepřirozeně směrové – protáhlé na délku, ne vějířovité do všech stran, jak by se očekávalo.

Dlouhé sežehnutí sledoval tam a zpátky. Na jeho začátku u zdi se vypínalo černé seškvařené místo o průměru několika metrů, ze kterého stoupal onen hustý dým. Občas bylo možné v kouři zahlédnout divoce tančící plameny, jakoby si s nimi hrál silný průvan.

Místo působilo jako zraněné oko s hořící zornicí. Spolu se silnými vibracemi a oním rytmickým duněním všude působila celá scenérie jako zvěstování něčeho zlověstného.

„Jarrede, už mám výsledky z lokálního prostředí. Nejvíc radiace je podle senzorů hlášeno z výběhu. Nechápu to, tam žádné palivové články přece nejsou,“ ozval se v pozadí Zangům ustaraný hlas.

Zango měl pravdu. Palivové články se nacházely na opačné straně celého podlaží, blízko serverovny, dost daleko odsud. Kouř na chodně tak musel pocházit nejspíš odsud. Jediný nejbližší zdroj tu byly pouze jeskyně, ve kterých byl celý tento výběh vystavěný. Ale ty se ukrývaly za třemi metry silnými zdmi. Přes ně by se radiace nedostala.

Pak si Jarred všiml, že se za vrstvou trubek nad místem výbuchu o požáru táhla prasklina stoupající až ke stropu. Občas ji skryl stoupající dým, ale přehlédnout se nedala.

Najednou měl pocit, že mu začíná něco docházet, ale nedokázal to ještě pevně uchopit.

„Odsávání vzduchu začne za 120 vteřin. Myslím, že jsme to zvládli,“ doktorce do hlasu vkradla naděje.

„Odkud vychází ty vibrace?“ Jarred hypnotizoval celé panorama výběhu, aby přiměl mozek rozlousknout celou záhadu.

Zango si přepnul na své konzoli rozhraní na seismometry. Chronologický záznam ukázal výkyvy v době jednotlivých výbuchů. Zbytek časové linie grafu vyplňovalo neklidné vlnění způsobené pokračujícími rytmickými vibracemi.

„Měl si pravdu, zemětřesení to nebylo; byla to od exploze. Ty vibrace mají pravidelnou délku trvání. Po každé minutě nastává asi jedenáctivteřinová pauza.“

Zango přepnul na prostorové zobrazení seismometrů, „Zajímavé, zdá se, že vycházejí z prostoru za výběhem.“

„Jakože z jeskyně?“ doktorka se podivila a na moment zapomněla na celý problém s mutagenním plynem.

Jarred nepřestával horlivě přemýšlet. Koordinovaná sabotáž cílená na valakkary? Odříznutí spodních částí základny od pomoci z venčí. Útok na povrchu. Pravidelné vibrace, rytmické dunění… jako bušení kladivem… a hukot z jeskyně. Směrový výbuch u paty stěny. Průrazný směr. Prasklina se táhne až nahoru, možná i dolů pod povrch. Jestli byl výbuch koncentrovaný do konkrétního směru, jak spáleniště naznačuje, tančící plamen ve větru…

„Stěna je narušena! Do výběhu musí unikat atmosféra z jeskyně. Někdo se snažil prorazit cestu ven.“ Jarred se otočil zpět do místnosti a došel až k doktorce.

„Vyhledejte mi prosím projekt Lazarus od ASD. Co používají na vábení valakkarů?“

Patricie tím doslova zaskočil. „Co to má společ…“

„Doktorko, teď nemůžu zas já čekat. Prosím.“

„No, přesně nevím, něco se stlačováním jejich vajec. Používají k tomu kompresorové pylony. Není to sice jejich primární úkol, ale i samotné zvuky z těchto bušících pylonů samy o sobě mohou lákat valakkary, kteří nejsou zvyklí na ten jejich pravidelný dunivý…,“ doktorka se zarazila, když jí začínalo docházet, co se děje.

„I kdyby ten dunivý zvuk tady vydávaly nějaké pylony… i kdyby je nějakým způsobem přenesli… ale to je nesmysl. K čemu by jim byly tam v jeskyni? A jak by se vůbec do těch jeskyní dostali? Z výběhu lze valakkara vytáhnou jen přes nákladní výtah,“ doktorka se zdráhala připustit, že by se ASD snažilo vylákat valakkary ze základny hrubou silou.

Najedou se něco změnilo. Vibrace nadobro ustaly a hukot poprvé za celou dobu utichl. Jen pravidelné dunění v dáli připomínající údery neustaly.

* * *

Hučící vrtná souprava na dně obřího dómu jeskyně dokončila poslední dvoumetrový vrt do stěny, za kterou se ukrýval výběh. Ohromná a jednolitá stěna přenášela šílený hukot a vibrace z vrtání do několika pater výzkumné základy, ale s tím si tady dole nedělal nikdo starosti. Věděli tu moc dobře, že než se v tom vyvolaném zmatku tam za zdí ti nebožáci z aliance vzpamatují, tady dole už bude jejich práce hotová.

Jakmile vyjel vrták a vrtná soustava se konečně vypnula, demoliční četa nacvičeným pohybem vsunula poslední výbušninu až na samý konec nově vzniklé díry. Naprosto dokonalá souhra, která trvala něco málo kolem jedenácti vteřin.

Více než stovka náloží byla na svém místě – krásně seřazených v několika řadách podél praskliny táhnoucí se na celou výšku stěny.

Sabotéři zanechali všechny stroje za sebou a běželi se schovat co nejdál od místa jejich budoucí destrukce.

* * *

„I kdyby měli nějaký plán, jak ukrást naše valakkary, proč by to dělali?“ Patricie cítila, že začíná panikařit, protože tušila, že není v jejich silách tomu teď době nějakým způsobem zabránit. Uvědomovala si moc dobře, jaký cenný výzkum tu prováděli. Možná až moc cenný na to, aby o něm takto veřejně mluvili, na to už ale bylo pozdě…

* * *

Celou základnou se prohnaly řetězové vlny otřesů od stovky odpálených náloží pod komplexem. Spodní podlaží utrpěla vážná poškození a závaly.

V epicentru desátého patra došlo ke kolapsu velké části vysoké stěny výběhu a částečně i stropních desek. Do prostoru odkrytého jeskynního dómu se začaly vedle oblaků kouře, prachu a trosek valit také tisíce krychlových metrů zeminy.

Kolaps se nevyhnul ani okolním místnostem a chodbám, které se staly doslova smrtící pastí.

Kdyby teď nebyli naši nešťastníci zavalení na desátém podlaží pod troskami strženého stropu malého velínu, mohli by přes vysklené okno zahlédnout nezapomenutelný výjev: Sedmnáct několikametrových červů se freneticky valilo širokou průrvou ve stěně do hlubin jeskyně za dunivým zvukem úderů pylonů v dáli, které ve svém dosud krátkém životě ještě nikdy neslyšeli.

A kdyby měli možnost nahlédnout i do otřásajících se podzemních kavernách, byli by svědky smrti všech zdejších sabotérů, jak umírají pod útokem vyprovokovaných valakkarů na útěku nebo pod padajícími krápníky a hroutícími se stěnami.

S tím ale strůjci celé akce počítali, protože co je nejdůležitější na zločinném jednání mezihvězdných mega korporací? Umět zamést stopy.

A valakkaři? Ti se v podzemí cítí jako doma, ženou se tak podložím vstříc dunící vábničce jako nůž skrz máslo. Vstříc chamtivým úmyslům, jak využít jejich drahocenný potenciál.

Tam dole, na samém dně možná přišli někteří členové aliance o své iluze, o naději a možná i o své životy, le aliance bývá silná ve své jednotě a schopnosti se poprat s každou nástrahou, která v našem vesmíru číhá. Naděje tak určitě ještě zcela nezemřela.

Akt II

[REDACTED]

Akt III

[REDACTED]

Epilog

[REDACTED]