Kráčel prostornou chodbou podzemního komplexu a hleděl na zvýrazněnou hlášku na svém mobi. Prý žlutý poplach na základně v Nyxu. Podrobnosti žádné, ale tak nějak vzadu své mysli tušil, co se mohlo stát. Ostatně se to poslední dobou dělo častěji, než by si kdo přál.
„…jeden kontejner 32 SCU během 24 hodin, pane.” Jarred trhl hlavou; až teď si uvědomil, že je mu jeho asistent Jenda v patách. Měl za úkol informovat Jarreda o všem důležitém, než společně dorazí za doktorkou Shirosawa Moreau.
Jarred několikrát silně zamrkal, aby zahnal pálení očí z dlouhého zírání do displeje mobiGlas. Svěsil levou a rozhodl se konečně soustředit na briefing svého asistenta, zatímco spolu kráčeli podzemím výzkumného ústavu.
„Nějaké podrobnosti z Nyxu?” Jarred ignoroval poslední zmínku o dodávkách materiálu.
Jeho společník se očividně zarazil, protože očekával spíše nějakou reakci na informaci o nákladu, ale nenechal se vyvést z míry. Urychleně začal něco vyťukávat na svém datapadu. Chtěl být připraven odpovědět na všechny doplňující otázky nebo příkazy, které by mohly od Jarreda následovat.
„Ehm, zatím nic konkrétního, kromě podezření na vanduulské plavidlo v oblasti,” zadýchaně ze sebe vykoktal, jak se snažil vykonávat několik pohybů najednou – udržet svižný krok se svým nadřízeným, sledovat tablet, cestu, a ještě se vyhýbat kolemjdoucím pracovníkům.
Jarred pokýval na pozdrav dvěma vědcům v modrých pláštích, co je zrovna míjeli.
„Pro jistotu informujte oddělení strategických zásob, že je potřeba připravit zdravotnický materiál. Ať je ihned naložený, kdyby bylo zapotřebí vyslat konvoj.“
Oběma bylo jasné, že podezření na vanduulskou přítomnost se dříve nebo později potvrdí. Vždy to tak bylo. Bohužel. Poslední dobou byli ale všichni mnohem více nervózní. Válka s Vanduuly se sice stala běžným koloritem většiny soustav UEE i mimo ni, ale dnes byla situace úplně jiná. Poslední dobou se objevovaly případy selhání regenerace těl, a to byl vážný problém, který nenechal nikoho v klidu spát.
Jistota obživnutí se najednou vytratila a válka jako taková začala opět nahánět hrůzu. Najednou se z Vanduulů znovu stala monstra, co přicházela bez varování, aby vás přišla zabít. Tentokrát bez pardonu. Bez obživnutí. Bez druhé šance na delší život. Několikaletá euforie z nesmrtelnosti se vytratila během chvilky. Lehce nabitou sebejistotu v lidskou neporazitelnost jsme ztratili ze dne na den. Alespoň to tak působilo.
„A ať je Eugen Jonáš připraven kdykoli vyrazit.” Loď třídy Endeavor byla speciálně uzpůsobena pro potřeby ošetření velkého počtu raněných i během těch nejrizikovějších situací. Nemocniční loď každým coulem. Pojmenovaná po Eugenu Jonášovi, jedné historické osobnosti z dob dávno zapomenutých. Možná ze středověku, kdo by to dnes už počítal.
„Pane, ale Eugen Jonáš stále pomáhá s humanitární pomocí v soustavě…“
„No vidíš, ještě, že tě mám. Tak Jan Purkyně,“ Jarred potřeboval rychlejší tempo řešení problému, a tak taktně přerušil svého asistenta, aby zmínil druhou nemocniční loď stejné třídy. O té věděl, že zaručeně kotví nahoře na orbitální stanici.
Jenda se začervenal a udělal si mentální poznámku, že pro příště může vhodnější plavidlo navrhnout hned sám. Zároveň co nejrychleji zadával rozkazy do datapadu a soustředil se, aby na nic důležitého nezapomněl.
Držet krok se svým nadřízeným zvládal obstojně. Ostatně místní chodby znal už nazpaměť. Všech deset podzemních podlaží této velké vědecko-výzkumné instituce měl prošlé nesčetněkrát. Kdyby se ho někdo zeptal, jestli už navštívil všechny místnosti, zřejmě by odpověděl, že ne, ale stejně by vás pokaždé navedl správně, kdybyste se v tomto labyrintu náhodou ztratili.
„Co tam máme dál?” Jarred usoudil, že má Jenda vše zaznamenáno, tak bylo třeba se posunout na další bod programu. Oba zároveň zahnuli za roh do páteřní chodby pátého podlaží.
„Doktor Větvička hlásí, že už je to více jak 48 hodin, co na něj nepřišla žádná stížnost ohledně toho rozhovoru.”
„No sláva. Doufám, že je celá tahle záležitost už za námi. Ti reportéři nám pěkně zavařili.“
Od nepovedeného rozhovoru, kdy doktoru Větvičkovi ujely nervy a vypustil do světa emoční erupci a pár sprostých slov, uplynul už skoro měsíc. Na výzkum valakkarů byl doktor nepopiratelný odborník, ale jeho sociální dovednosti a komunikace s médii přidělávaly vrásky nejednomu spolupracovníkovi. Doktor byl až příliš citlivý na menší či větší útoky jedné speciální environmentální skupiny. Nutno říct, že radikální skupiny. Stačila pak jedna dobře mířená otázka od reportéra a Větvička byl už k nezastavení. Mediální faux pas bylo na světě.
„Zkus ho pro jistotu stále držet od veřejných prohlášení co nejdál. Doktorka Shirosawa Moreau je více než kompetentní zastat tuto pozici.“
Patricie Shirosawa Moreau byla snad nejlepší exobioložkou, kterou kdy Jarred potkal. V dobách dávné historie by její příjmení předcházelo křestnímu jménu, protože pocházelo z oblasti starého Japonska. Dnes, po mnoha staletích, už tyto konvence dávno neplatily.
„Alianční zpravodaj má teď reportážní štaci právě v Nyxu, pane.“
„Tak to musí být Honza nadšený,“ ušklíbl se Jarred, když pomyslel, jak ten samý reportér dělá rozhovor se svérázným velitelem pozemní stanice v Nyxu.
„Doufejme, že nebude ve větších problémech,“ Jarred větu pronesl s obavami. Problémy s Vanduuly nešlo nikdy brát na lehkou váhu.
Vadilo mu, že musel dlouho čekat, než informační sondy přepraví přes jump pointy aktualizované zprávy z oblasti. Zasnil se nad dobou, kdy by mohla být komunikace napříč soustavami okamžitá. Nějaká forma kvantové technologie, co by dovolila přenášet informace napříč vesmírem bez časového posunu. Možná někdy v daleké budoucnosti. V tomto tisíciletí asi těžko.
Oba začali scházet po schodech z páteřní chodby, která ústila do velkého atria vystavěného přes tři patra.
I přes velký počet lidí v různých uniformách vládl v atriu klid. Hodně tomu napomáhalo zpracování štědrého volnočasového prostoru do podoby velké zahrady s centrálním uskupením stromů z tropických lesů planety Terra. Na okolo roztroušených lavičkách pak posedávaly skupinky zaměstnanců a návštěv, aby se mohly společně nasvačit a poklábosit nad radostmi i strastmi osobního života nebo jejich vědeckého zkoumání. A to vše za doprovodu líbezných zvuků tropického ptactva linoucích se z dobře skrytých reproduktorů.
Byl to zvláštní kontrast klidu, pohody a tím, co vážného se možná teď odehrávalo ve vzdáleném Nyxu.
„Jaké bojové lodě se vlastně teď nacházejí v Nyxu?” Jarred stále ještě nechtěl na toto téma obrátit list.
„Hmm… korvety Sázava, Ohře, a Žitava třídy Polaris, Milan Štefánik a Johana Rožmitálská, tedy fregaty třídy Idris a torpédoborec Slavkov třídy Javelin, pane. V sousední Castře kotví na Shermenu Jan Hus, ale prochází rekonstrukcí.“
„Jan Hus? Neměl už hlídkovat v Hadrianu?“ Jarred se podivil nad neaktuálností svých informací. Měl by věnovat více času strategickým reportům.
„Tam zamíří až za měsíc, pane,“ nesměle zareagoval Jenda a když si všimnul vrásky na Jarredově čele, ihned dodal: „Mohu vám na každé ráno připravit harmonogram plánovaných oprav aliančních lodí, pane.“
„Skvělý nápad, ale obávám se, že bych to stejně každé ráno nečetl. Když budu potřebovat, zeptám se. Nemusím vědět všechno.“
Šest bojových lodí snad zvládnou jakoukoli situaci, zauvažoval v duchu Jarred.
Asistent usoudil, že krátká pauza stačila jeho nadřízenému na zhodnocení situace, mohl tak přistoupit k dalšímu bodu.
„Náš VIP… ehm, host, stále odmítá naši pohostinnost.“ Jenda se snažil být v takto veřejných prostorách co nejvíce diskrétní, ale i tak mu nebylo příjemné vytahovat toto téma na cestě po chodbách.
„Nevadí, počkáme. Nic jinému mu stejně nezbývá. Každý válečník se musí najíst, aby měl dost sil. Až začne jíst, pak si teprve budeme dělat starosti.“
Jenda se vylekaně rozhlédl, jestli je někdo neslyšel a raději změnil téma. Nevěděl, na co konkrétně by měl jejich tajný vězeň potřebovat sílu, ale nechtěl se vyptávat.
„Když už jsme předtím nakousli téma valakkarů, pane, měl jste už možnost podívat se na varianty těch sběratelských kartiček?“ Jenda se hbitě vyhnul skupince stážistů, co se vyloupli ze dveří přímo na chodbu, a společně s Jarredem sešli schodištěm až pod atrium do páteřní chodby sedmého podzemního podlaží.
Jarred si všech pět navrhovaných designů kartiček prohlédl už včera, a dokonce měl i vybráno. Majitelé valakkarů, kteří své červy přihlásili do výzkumu měli obdržet speciální sběratelskou kartičku a pomalu se blížila doba, kdy bylo nutné se rozhodnout pro finální podobu této speciální odměny.
„Líbí se mi dvojka a trojka. Ale nemůžu se rozhodnout,“ zalhal. „Jakou z těch dvou by sis vybral ty, Jendo?“
Asistenta přímá otázka od Jarreda zaskočila.
„Já… nevím, pane. Obě varianty vypadají dobře.“
Nebylo těžké rozpoznat v jeho hlase zdráhavost. Těžší už ale bylo zjistit, co stojí za tou zdráhavostí. Opravdu se nedokázal rozhodnout anebo se bál otevřeně vyjádřit svůj názor? Jarred míval občas pocit, že jeho asistent měl tu a tam nezdravě přehnaný respekt k autoritám. No, chtělo to prostě čas na otrkání se a získat nějaké ty životní zkušenosti.
„Jendo, když se ptám na tvůj názor, tak se ptám, protože mě tvůj názor opravdu zajímá,“ pokusil se na mladíka podívat s trpělivým úsměvem, který jej měl pobídnout k rozhodné odpovědi.
Po nepatrné chvilce se Jenda vyslovil pro trojku a Jarred spokojeně povytáhl obočí, protože to byla i jeho volba.
„Výborně. Bude to tedy trojka.“
Jenda hned reagoval horlivým vyťukáváním do datapadu, aby vše potřebné uvedl do chodu.
„Rada senátorů a prefektů vydala souhlasné stanovisko na zřízení rezervace pro valakkary,“ Jenda se zarazil, když mu došlo, že Jarred ze své pozice o výsledku rozhodnutí už přece dávno věděl, takže bylo zbytečné to zmiňovat. Pokusil se tedy zachránit situaci a zrychleně dodal: „Na váš příkaz můžeme ihned začít s přesunem Chrochťáka, Něžnobola, Fňukzora, Johnnyho a Jane, pane.“
„Překvapuješ mě. Nečekal bych, že si ta všechna jména zapamatuješ. Dadotík i Crissis budou určitě rádi, až se dozví, že jejich ostatní svěřenci budou v bezpečí. Souhlas pro přesun udělen.“
Ne všechny mladé valakkary se podařilo zapsat do výzkumu. Bylo tak jen otázkou času, kdy se rozhodne, co s nimi. A ti, kteří do výzkumu zařazení byli, zase čekala nejasná budoucnost po dokončení celého výzkumu. Do volné přírody se je nechtělo vypustit nikomu. Souhlasné stanovisko rady akceptovali i všichni výkonní velitelé až na jednoho.
Velitelka bojové skupiny Delta měla, jako vždy v otázce valakkarů, velké výhrady. Dalo se to ale pochopit. Všichni znali její drsné historky z Lieru III, kde musela bojovat s obřími apex červy. A to bylo ještě v dobách, kdy ani UEE nevědělo, že existuje nějaká technologie regenerace. Tolik zmařených životů jen proto, aby se podařilo vydolovat vzácné perly z jejich šupinaté pokožky.
Jarred byl rád, že se myšlenka rezervace ujala. Pokud vše s výzkumem půjde dobře a valakkary se opravdu podaří ochočit, měla by aliance přístup k těmto perlám bez nutnosti valakkary zabíjet.
Oba společně zabočili na rozcestí doprava. Na začátku chodby se na zdi majestátně vypínala cedule s názvem „Zoologický ústav, laboratoře 1–12“.
Laboratoř doktory Shirosawa Moreau se nacházela přímo naproti na konci chodby. Přes prosklenou stěnu bylo i z dálky snadné vidět ženskou postavu v laboratorním plášti, jak stojí zády k průhledné stěně a zkoumá na chromovém stole malého valakkara v anestezii.
Jarred zatím nevěděl, o čem s ním doktorka chtěla mluvit. Jedno bylo ale jisté. Nechtěla to odkládat a podle jejího vystupování nebylo pochyb, že je to naléhavé.
Světla na chodbě v rychlém sledu zablikala.
Oči všech přítomných instinktivně vzhlédly ke stropu. Vteřinu byly lapené osvětlením jak můry u lampy. Ten vnitřní pocit očekávání, jestli znovu probliknou nebo ne. Nikdo si nevybavil situaci, že by světla někdy selhala. Protože se ale nic neobvyklého nekonalo, každý se vymanil z chvilkového transu a pokračoval si svou dosavadní cestou.
Jendovi se zasekla aplikace na datapadu a ani bezúčelné poplácání hrany přístroje ji nerozeběhlo. O vteřinu později zahlásila síť nečekané odpojení a celý datapad potemněl.
Jarred už zdvihal své mobi směrem k autorizačnímu panelu vedle dveří do laboratoře, aby si otevřel, když v ten moment zazněl pronikavě nepříjemný tón poplachu a varovná žlutá světla podél podlahy začala pravidelně měnit intenzitu jako doprovodné varovné znamení.
Veškerý personál v komplexu polil studený pot z leknutí vyvolaného nečekaným zvukem. Pronikavý tón záměrně působil na niterný strach lidí, aby jim dal jasně najevo, že musí soustředit veškerou svou pozornost na hlášení, které mělo následovat.
„Žlutý poplach. Žlutý poplach. Požár na úrovni 9. Veškerý personál z úrovní 10, 9, 8 a 7 se musí povinně evakuovat. Sledujte bezpečnostní světla a navigaci na vašem mobiGlas. Žlutý poplach…,“ hlášení se začalo opakovat na automatické smyčce.
Jarred přes sklo pohlédl na doktorku, která byla konsternovaná stejně jako on. Už se nevěnovala uspanému exempláři, ale stejně jako každý, i ona poslouchala obsah hlášení.
A teď si s Jarredem přes skleněnou stěnu hleděli do očí.
Oba vzájemně na toho druhého pokývli, aby dali najevo, že priority všech se právě radikálně změnily. Ať už chtěla doktorka probrat cokoli, bylo jasné, že to musí počkat.
Doktorka nečekala na další nonverbální signál od svého šéfa a okamžitě začala připravovat nebohé mládě pro převoz do bezpečí.
Jenda vypadal vyděšeně, o každém požárním cvičení věděl vždy dopředu, nebylo tedy pochyb, že se o planý poplach nejednalo. Začal s pravidelným dechem, aby se uklidnil nejen kvůli sobě, ale i před zraky svého nadřízeného.
„Velín,“ Jarred vydal jednoslovný povel, kterým ale vyjádřil mnoho. Včetně dalšího cíle jich obou.
Podíval se na svůj mobi, kde si hned vyvolal inženýrské rozhraní. Hlášení detekce velmi vysokých teplot našel hned na několika místech devátého podzemního podlaží. Všechny kolem hořící… serverovny.
„Sakra!“
Kdyby ale Jarred tušil, co bude hned následovat, možná by volil stejný slovník jako kdysi dávno doktor Větvička.
Z dálky se ozval ohromující výbuch. Celá chodba se zatřásla tak silně, že se lidé stěží udrželi na nohou. Běžné osvětlení neprodleně zhaslo a výstražná podlahová blikající světla změnila žlutou barvu na červenou.
„Rudý poplach. Rudý poplach. Nařízena evakuace celého zařízení…“
